Beskydská perla

Nezapomenutelný zážitek z výstavy

Když občas čtu články pejskařů o tom, jak jsou výstavy pro ně a pro jejich miláčky super a jak si to všichni užívají, připadám si, jako bych nebyl normální. Osobně si myslím, že pro oba dva to je dosti velký stres a pejsek by byl určitě raději někde venku, než být celý den zavřen v kleci nebo vláčen na vodítku.
Protože nám pejskařům nebylo shůry dáno, a tedy jsme tak všichni postižení, pravidelně znova a znova se přesto výstav zúčastňujeme. Onehdy jsem třeba v sobotu byl na výstavě v Brně a v neděli na druhém konci Polska, v Rzeszówie. Taková nemoc se snad už ani nedá léčit.
Tak, a teď se dostávám k tomu nezapomenutelnému zážitku. Stalo se to letos (12.1.2008) na národce v Olomouci. Jedna kamarádka se z vážných důvodů se svým špiclíkem nemohla výstavy zúčastnit, tak mě napadla spasná myšlenka, že fenečku na výstavu vezmu a předvedu. Tak se i stalo. Na výstavišti, jako vždy, obrovský chaos a než jsem našel vchod do pavilonu, posuzování už začalo. Na nějakou přípravu nebylo ani pomyšlení. Vytáhl jsem Aňu z přepravky a ta, když viděla, to množství lidu a ten hluk, prostě nešla. S ocasem stočeným pod břichem, shrbená a s vystrašeným výrazem ve své němé tváři prošla kruhem. Rozhodčí se ani nepokoušel zkontrolovat zuby, takové měl uznání. Dostali jsme ocenění nadějná a vypadli z pavilonu.
Venku jsem si řekl: „vyvenčím ji“. To byla geniální myšlenka, a než jsem ji stačil nasadit vodítko, Aňa vypálila z přepravky, a tím začala má noční můra. Ani za nic se nehodlala vrátit nebo se dokonce dát chytit. Po hodině neúspěšného lovu jsem už byl tak vytočen, že jsem se vrátil do pavilonu s prosbou o pomoc. Chtěl bych poděkovat slečnám Věrce Veverkové a Marcelce Štenbergerové, které mi s velkým nasazením pomáhaly Aňu chytit. Bohužel bezúspěšně. Nahánění se zúčastňovalo stále více lidí a Aňa, když viděla, že situace pro ni není růžová, dírou v plotě prchla z areálu do města. Teď teprve nastalo to pravé vzrušení, tak poeticky nazývané adrenalín. Aňa kličkovala mezi auty a tramvajemi, brzdy skřípěly, gumy kvílely a já jsem byl skoro nepříčetný. Před očima jsem měl stále esémesku od její majitelky: „ať se jí jen nic nestane, já bych to nepřežila“. No prostě hrůza. Jednou svitla naděje, nějaká paní vcházela do paneláku a Aňa si to zamířila k ní. Zavolal jsem na ní: „pusťte ji dovnitř!“. Paní na to: „to není můj pes“ a dveře přivřela. V tom momentě bych vraždil! Anička proběhla dokonce i dvouproudovou výpadovku na Brno, kdy za kvílení brzd dokonce na auta ještě štěkala. Postupně se dostala na nějaké klidnější sídliště, udržovala si přede mnou stále odstup deset až patnáct metrů. To co jsem si myslel, se nedá publikovat, už jsem stěží popadal dech a řekl jsem si: „jdu zpátky, zavolám měšťáky, kdyby ji někdo chytil ať mi dají vědět“. Otočil jsem se a odcházel a Aňa mně nenápadně sledovala. Tak jsem šel stále mezi domy, aby tam nebyla auta, vypadalo to slibně, Aňa šla za mnou. Cestou jsem potkal klučinu, který se vracel domů s pejskem. Poprosil jsem ho, ať počká za rohem, že půjdu domů místo něj, a když za mnou půjde bílý pejsek, ať zavře vrátka. Trochu mu trvalo, než můj nápad pochopil, ale dopadlo to dobře. Aňa neprohlédla lest a vešla do branky za mnou, klučina zavřel vrátka a já jsem Aničku po třech hodinách marného snažení chytil. Nebyl jsem schopen se s ní ani pořádně pohádat, byl jsem šťasten, že žije. Zcela vyčerpán jsem se vrátil na výstaviště.
Večer, když jsem Aňu vracel majitelce, ta se velmi divila proč je Aňa tak špinavá. Já jsem ale nebyl schopen něco vysvětlovat, pro mne to byl příliš hrůzný zážitek, který bych už nikdy nechtěl prožít.

www.beskydskaperla.cz ©Miroslav Gora 2011/2012 Beskydska Perla Mail