Beskydská perla

Špic jako lovecký pes

Od dětsví je mým průvodcem a přítelem špic. Protože jsem 37 let myslivcem a myslivec bez psa je poloviční myslivec, mám rovněž loveckého psa. Před mnoha lety mi na jednom lovu v Tatrách učarovali barváři. Toto jsou psi s vynikajícím čichem a jsou zastoupení třemi plemeny - barvář anglický, bavorský a hanoverský. Tito psi se používají na dosledy poraněné nebo zhaslé zvěře, především vysoké.
Když jsem si před čtyřmi lety po delším hledání pořídil štěně hanoverského barváře, doma jsem už měl čtrnáctiletého psa špice bílého malého, přerostlého do střeďáků. Tento pejsek byl držitelem mnoha ocenění a titulů z výstav. Bohužel ke svému věku už nedokázal ocenit temperament a dětskou hravost fenečky barváře. Když po dvou letech soužití s barvářem Ir zemřel, okamžitě jsem si pořídil štěně bílého malého špice. Jméno fenečky je pro mne z nepochopitelných důvodů dvouslovné a těžko vyslovitelné, proto ji říkáme Eli.
Hanoverský barvář je plemeno, které psychicky dospívá až kolem čtvrtého roku, takže oba si dokonale užívají radosti života i když váhový rozdíl mezi nimi je 30 kg. Protože barvář je pes lovecký, musí mít zkoušky lovecké upotřebitelnosti. Při výcviku Eli většinou asistovala a tak se i něco naučila s disciplín loveckého psa. Loni v létě jsem si od kamaráda ze Slovenska dovezl na výcvik čtyřletou fenku hanoverského barváře. Eli z počátku protestovala proti novému členu smečky, ale hrubá síla si brzy zjednala respekt. Na přípravu fenky ke zkouškám jsem měl necelé čtyři měsíce a tak jsme cvičili skoro každý den. Eli jako odborný poradce vždy asistovala, bohužel svou iniciativou také dost trpěla, protože při nácviku disciplíny odložení, kdy se pes zhruba na půl hodiny volně odloží, musí zůstat na svém místě. Než to ale čtyřletá fenka dokázala pochopit, tak špiclík Eli byla odložená dvě až tři hodiny.
Jednou mi volal kolega, že má postřeleného divočáka, jestli bych přišel s barvářem na dosled. Vzal jsem všechny tři fenky. Eli samozřejmě zůstala v autě. Když jsme divočáka našli a dostřelili, zašel jsem do auta pro špiclíka. Eli když viděla divočáka, hodně se bála, ocas místo na hřbetě měla stočený pod břichem, přesto chtěla úlovek očichat. Neuvědomil jsem si, že barváři to budou považovat za provokaci a divočáka za svou kořist. Vrhly se na ni a já jsem měl co dělat, abych ji ochránil, přesto dva týdny kulhala. Po uklidnění rozepře jsme udělali společné foto.
V říjnu fenka barváře udělala v Jeseníku zkoušky a následující den jsme odjížděli zpět na Slovensko. A to byla velice dojemná scéna, jako by špic tušil, že kamarádka, s kterou byly takové problémy, odchází navždy. Stále štěkala a kňučela. Když jsem se po dvou dnech vrátil bez hanoveračky, Eli přesto stále hledala a kňučela. Jsem jen zvědav, když se v letošním roce vydáme na návštěvu do Tater, jestli se fenky ještě poznají a budou vzpomínat na společně prožité chvíle.

www.beskydskaperla.cz ©Miroslav Gora 2011/2012 Beskydska Perla Mail