Beskydská perla

Jak jsem cvičil barváře

V minulém roce jsem si vzal od kamaráda lesáka z Nízkých Tater na výcvik fenku hannoverského barváře. Nebylo by na tom asi nic zvláštního, snad jen to, že fenka měla něco málo přes čtyři roky a neuměla vůbec nic. Mnozí se asi ptají, jak je to možné, že byl pes u někoho tak dlouhou dobu bez výcviku, natož u lesáka, ale bylo to v důsledku toho, že přítel studoval dálkově vysokou školu a na těžkou přípravu barváře mu nezbýval čas. Byli spolu sice každý den v lese, to ale bylo vše.

Obě barvářky

Známí mě zrazovali, abych si tak starého psa na výcvik nebral, ale já jsem jejich rady nebral vážně. Fenku jsem si odvezl v červnu, kdy jsem se se svojí fenkou „hannoveráka“ zúčastnil klubové výstavy ve Zvolenu, mimochodem jsme získali ocenění Klubový vítěz a prestižní ocenění Cenu Dr. Duchaje! U přítele na hájovně jsem pobyl dva dny, takže fenky si na sebe zvykly a v autě spolu spaly na zadním sedadle. Doma nás čekal ještě jeden zádrhel, a to v podobě malé fenky bílého špice, která zpočátku nedokázala pochopit, že má najednou na své zahradě dalšího velkého psa. Nakonec zvítězila hrubá síla nově příchozí fenky.
Výcvik jsem prováděl úplně od začátku, jako u malého štěněte. Začínali jsme přivoláním a cviky poslušnosti. Když jsem se po nějaké době s fenkou odvážil jít do lesa, připadala mi jako honič. Revírovala daleko vpředu a na povel přivolání nereagovala. Po návratu z lesa nastal další problém, obě velké feny se popraly, jako by se v životě neviděly a i malý špic při pranici asistoval. Od té doby jsem brával do lesa všechny tři najednou, i když pro mnohé kolegy byl bílý špic v lese trnem v oku.
I přes postupující výcvik fenka nedokázala pochopit, že na povel přivolání je třeba všeho nechat a okamžitě přiběhnout k pánovi. Nejdříve jsem to zkoušel s pomocí třicetimetrového lanka. Když na povel nereagovala, prudce jsem jím trhnul. Po nějaké době mi na přivolání reagovala jen, když měla lanko u obojku. Proto jsem si půjčil od známého elektrický obojek a zdálo se, že je to ten správný výcvik. Po několika „ponaučení“ se fenka držela od mne na vzdálenost do třiceti metrů a na povel už přiběhla. Že je ale třeba se vším nakládat opatrně a nenásilnou formou jsem zjistil až po čase u zkoušek, ale k tomu později.
Dalším, pro ni těžko pochopitelným cvikem, bylo odložení. Zde nastávaly situace, kdy jsem si vážně myslel, že ji okamžitě odvezu zpět na Slovensko. Než tuto disciplínu zvládla na volno, musely být mé dvě fenky odložené v lese i tři hodiny, než jsme se trošku vešli do časového limitu.
Vlastní nácvik stopy jí problémy nedělal. Po nějaké době už zvládala studenou stopu vysoké, starou dvacet čtyři hodin. Závažnou se stala disciplína klid po výstřelu. Z domova byla zvyklá okamžitě po ráně vyrazit za zvěří a je možné, že neměla se zbraní nejlepší zkušenosti, protože výstřelu se vyloženě bála. Abych neinvestoval všechny peníze do nábojů, používal jsem petardy, ale ani to neplnilo účel podle mých představ. Pak jsem si vzpomněl, že jeden kolega v Polsku závodně střílí a domluvili jsme se, že s fenkou budu chodit na jejich tréninky každý čtvrtek odpoledne. Autem to byla necelá hodina. Střelnice nám opravdu velmi pomohla, za odpoledne tam padlo více než tisíc ran a po několika návštěvách už fenka klidně ležela odložená u nohou střelců aniž by měla snahu odejít. Při výcviku této disciplíny jsem pochopil dobře míněné rady kolegů. Tolik energie a nervů, co jsem tomu věnoval, by bylo jistě stačilo na výcvik tří mladých psů.
V září kolega postřelil divočáka. Když mi volal kvůli dohledávce, napadlo mě fenku vyzkoušet, i když jsem věděl, že do zkoušek by se to nemělo. Říkal jsem si, že je to starý pes, že to snad zvládne. Jako vždy jsem vzal všechny tři fenky. Nejdříve jsem zkusil nasadit fenku na výcvik. Té se ale stopa divočáka příliš nelíbila. Zůstala stát zježená s prutem mezi nohama a dál po stopě nechtěla jít. Proto jsem nasadil svoji „hannoveračku“, která bez problémů zhruba po sedmi stech metrech divočáka stavěla a ten byl dostřelen. Ještě jedné chyby jsem se dopustil. Chtěl jsem totiž všechny fenky u zhaslého kusu vyfotit, což se nelíbilo fence, která divočáka dohledala a považovala ho za svou kořist. Na to málem doplatil malý špic, který, aniž by tušil proč, dostal velký výprask.
A nastal 9. říjen, den předběžných zkoušek barvářů, které se konaly v Jeseníkách. Startovalo šestnáct psů, ale my jsme byli jediní zástupci hannoverského barváře a co se týče věku, byli jsme suverénně nejstarší. Bohužel jsme si vylosovali číslo jedna, takže jsme na stopu nastupovali jako první. Stopa byla poměrně těžká, protože celou noc pršelo a také osmnáct hodin od jejího založení bylo znát. Fenka ale stopu vypracovala dobře, až po místo, kde se barvář vypouští a posledních sto metrů pracuje samostatně a musí dojít až ke zvěři. Zde se negativně projevil výcvik elektrickým obojkem, věděl jsem, že těch sto metrů je pro ni příliš. V tu chvíli jsem si říkal, že to nemůže vyjít. S rozhodčími jsem se dohodnul, že ji vezmu znovu na řemen a kousek s ní popojdu a nenápadně jí řemen uvolním. Když jsem fenku znovu nasadil a vypustil, už už se začala po mně ohlížet, a tu zasáhla náhoda - stočil se vítr a ona vysokým nosem navětřila kus vysoké na konci stopní dráhy. V té chvíli mi spadl kámen ze srdce. Ověření a oznámení nalezeného kusu už bylo dílem okamžiku.
Vzhledem k novému nasazení na stopu, tedy jedné opravě, byla udělena rozhodčími výsledná známka tři. Všechny ostatní disciplíny už dopadly bez chyb. Dokonce mi rozhodčí domlouvali, když jsem jako jediný ze skupiny chtěl provádět odložení na volno. Já jsem ale věřil tisícům ranám na střelnici a hodinám odložení v lese a tak vše dopadlo dobře. Po sečtení bodů a vyhlášení výsledků jsme v celkovém pořadí skončili na třetím místě a jen kvůli jedné opravě na stopě jsme byli ve druhé ceně, což považuji v tomto případě za úspěch.
Další den byla neděle a já s fenkou odjížděl vlakem na Slovensko. Když jsem v Banské Bystrici vystoupil, čekala zde manželka mého kamaráda. Tak dojemné a radostné setkání mi vehnalo slzy do očí. Když jsem se po dvou dnech vrátil domů sám, malý špic stále kňučel a hledal kamarádku, se kterou byly takové problémy. Jen jsem zvědav, až v létě pojedeme na návštěvu do Tater, jestli se všechny tři fenky poznají a budou vzpomínat na společně prožité chvíle.

www.beskydskaperla.cz ©Miroslav Gora 2011/2012 Beskydska Perla Mail